VNITŘNÍ KRAJINA



Sartre - “Lulu vytáhla palec z trhliny a zatřepala trochu nohama pro radost, že se cítí čilá vedle toho měkkého a apatického těla. Zaslechla zakručení: zlobí mě, když břicho vyluzuje tyhle zvuky, jakživa nevím, jestli je to jeho břicho nebo moje. Zavřela oči: to bublají tekutiny v tom chumáči měkkých trubiček, každý to takové má, i Riretta, i já (nerada na to myslím, zdvihá se mi žaludek). On mě miluje, ale moje vnitřnosti nemiluje, kdyby mu ukázali moje slepé střevo v láhvi, nepoznal by, že je moje, pořád mě chce ohmatávat, ale kdyby mu tu láhev dali do rukou, nepocítil by uvnitř nic, neříkal by si »to je její«, člověk by měl na tom druhém umět milovat všechno, jícen a játra a střeva. Možná že je člověk nemiluje proto, že na ně není zvyklý, kdyby byly vidět, jako jsou nám vidět ruce a paže, snad bychom je milovali, to se pak mořské hvězdice asi milují líp než my, když svítí sluníčko, roztáhnou se na břehu a vystrčí si žaludek, aby se provětral, a každý ho může vidět; to by mě zajímalo, jak bychom si ho vytahovali my, pupíkem?”

Nechci ilustrovat ideu mé podoby, ale náhled do mého nitra. Chci aby práce byla jistým způsobem nečitelná, což je v přímém kontrastu s podstatou ilustrování. Zajímají mě přesahy, jakým způsobem pracovat s popisem věci a jakým způsobem vytvářet z kresby ilustraci. Snažím se pomoci děje, který vzniká v procesu kontaktu materiálu s mým tělem, ilustrovat kresbu. Výchozím bodem ilustrování tedy není čtený text, ale vzniklý procesuální děj. 

Neilustruji tedy děj, ale dějem vytvářím z kresby ilustraci. Absence textu, vytváří možnost číst v mém nitru mnoha způsoby. Nechci divákovi předat ideu o mé podobě. Nechci divákovi předat návod k tomu jak mě doslovně číst, ale chci, aby mě mohl chápat skrze pocit z kontaktu s kresbou samotnou. Dociluji této myšlenky pomoci obkreslování svého těla na papír. Papír je jistý uzavřený prostor, který symbolizuje uzavřenost mě samotné. Divák musí kresby a jejich obsah dekódovat a najít si ke mě cestu bez nutného výkladu a otevírání obsahu (nitra). Vzniká tedy rozpor v otevřenosti díla. Jednak chci umožnit pomoci absence textu různost výkladu a zároveň šifrovat skutečný obsah ilustrací.

Výsledná forma je jedná z mnoha cest, jak předávat výše popsané informace. V podstatě od začátku se mi jevil jako nejvhodnější autoportrét. Při realizaci návrhů, jsem si uvědomovala, že vnější podoba, je v časové ose velmi proměnlivá. Připadala jsem si sama sobě cizí. Nedokázala jsem pomoci klasického autoportrétu dojít k vnitřní podobě. Přemýšlela jsem čím to je. Zjistila jsem, že vlastně překresluji jen odraz v zrcadle, jen formu toho co vidím. Proto jsem se snažila autoportrét transformovat do prožitku. Při procesu, ve kterém je mé tělo v kontaktu s pokreslovaným materiálem mi došlo, jak moc dokáže být kresba intimní. Doteky tužky na mém těle vyvolávaly pocity, něhy a intimity, které dosáhnete snad jen v jen milostném opojení. Přesně tenhle pocit, kdy tělo není řízené rozumem, ale jeho fyzickou přirozeností, je pocitem, kdy cítím, že se celou svou bytostí (mou vnitřní krajinou) každým tahem vkresluji do podložky. Je to vlastní intimní prožitek a jako takový je nepopsatelný. Vzniklá forma tak může, ne-li musí, na každého čtenáře (diváka) působit skrze jeho vlastní senzibilitu.

Většina z nás mnohdy neví co je, kdo je, zápasí se svou existencí a trpí sebeurčením. Tyto práce tak nemusí jen definovat můj vnitřní prostor, ale mohou umožnit divákovi najít cestu k tomu, jak pochopit sebe samé. Zastavit se, zamyslet se a odtrhnout se na malou chvíli od dění všude kolem, které nás neustále formuje.

Stejně jako jsem byla jen Já, tužka a papír, je teď jen divák a mé ilustrace (kresby).






You May Also Like

0 comments